Mohu začít?

Nevím, proč byste měli nebo neměli znát Václava Stratila. Jeho životopis je pouze jedním z miliónu podobných, když zároveň nepovíme, jaký význam má jeho výtvarná práce. Práce není pouze konvolut artefaktů, ale také umě- lecký přístup. V Čechách má Stratilova práce mnoho zastánců i kritiků. V zahraničí ji nezná skoro nikdo. Václav Stratil je lokálním umělcem v tom nejlepším smyslu. Usadil se v prostředí, které je jakžtakž schopen obsáhnout, a možnost ploš- né působnosti dobrovolně vyměnil za působení cílené a přímé. Zároveň se ovšem nevzdal přesvědčení, že se tím podílí na univerzální transformaci výtvarného umění přítomné doby.

Dekorování Cenou Michala Ranného, kterou osobnostem českého výtvarného umění s očividným vlivem nad rámec své generace udělují Moravská galerie v Brně spolu se Společností přátel Moravské galerie, je dosud největším institucionálním uznáním Stratilovy tvorby. Zároveň se stalo příležitostí poprvé zrekapitulovat alespoň tu část jeho práce, jíž v tomto městě odvedl v průběhu posledních šestnácti let. Z Moravské galerie se částečně obměněná výstava Stratilova „brněnského období“ přesouvá do pražské Futury.

Tvrzení, že existuje nějaké „brněnského období“, úzce souvisí se Stratilovou životními reáliemi. Nástup do čela ateliéru na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně si vyžádal proměnu dosavadních tvůrčích přístupů. Vedle aktivních spoluprací se studenty se jednalo zejména permanentní performance, v níž se změnilo jeho nakládání s vlastní fyzickou podobou jako „reinkarnacemi zaživa“. To, co ve starších fotografických autoportrétech z 90. let vyznívalo jako aranž pro objektiv komunálního fotografa, se v Brně stalo střádáním fotografických záznamů veřejných travestií. Protějškem těchto excentrických tendencí se staly sestupy do intimity práce a jejího prožitku, projevující se zejména v kresbách rozvádějících estetiku jeho šrafovaných kreseb z 80. let.

Z formálního hlediska je Stratilova tvorba posledních šestnácti let různorodější a hybridnější než kdy dříve. Jeho práce je však především neustávající vizuální transformací vlastní kaž- dodennosti, hledání poetické formule pro situace, do kterých vstupuje, nebo přímo podněcuje. Krajnost je zákonitým důsledkem důslednosti, ať již uplatňované v rovině vnitřní disciplíny, záměrně nekontrolovaného excesu, nebo tvůrčí lehkosti. Stratilova práce je prací s vlastním já — s jeho podrobováním širokému spektru výzev a her, v nichž se pak plně angažuje. Konstruuje tím autoportrétní monument o tisíci tváří. V kontextu českého výtvarného umění je ceněn pro autenticitu programu, v němž jsou již dlouho rozostřovány hranice mezi uměním a životem. Stratil žije v umění — a umění se stává tělem, které na něm vnímáme.

Jiří Ptáček Kurátor / Curator