SEDMIRUKÝ KOUZELNÍK

Umělci: David Krňanský


Kurátor: Michal Novotný

 

Od 26/01/2015 do 22/03/2015



Pamatuji si, že když jsme se začali s Davidem o jeho práci možná už před dvěma lety bavit, několikrát použil metaforu kompostu modernity. Pracoval tehdy právě s tvaroslovím moderny, avšak jakoby v bodě kdy se ideologická radikalita abstrakce, jako zobrazení s vlastními pravidly objemů a povrchů abstrahovaná od reality do reality zpětně promítla prostřednictvím užitého umění. Tato devalvace ji však zároveň očistila od onoho ideologického patosu, a učinila jakousi teprve v tomto bodě čistou formou, se kterou lze od této chvíle zacházet opravdu svobodně. 

Již v té době se zde objevuje komiksová postavička, která svou přítomností abstraktní formy narušuje, pohrává si s nimi, nebo na sebe bere jejich podobu. Spojení vážného a nevážného, ironie a zesměšnění, které však zároveň, jako je tomu u kresleného vtipu, sděluje názor a zastává kritickou pozici, je možná stejnou snahou osvobodit obsahy od jasného významu. Protože právě jen v této nejasnosti a mnohoznačnosti mohou doopravdy ještě něco říci. 

Kresbu kouzelníka, nazýváme postavičkou a připisujeme jí určité lidské vlastnosti, ačkoliv živá není. Skutečné však nejsou ani polystyrenové regály, které ačkoliv mají stejný objem a velikost, zůstávájí pouhými kulisami. Jsou současně uměleckým dílem i nosičem, strukturou pro jakýsi archiv, materiál, kterým, jak David říká, se musíme "probírat" a který je kolektivní pamětí. Ten zde však jako obsah regálů fyzicky chybí, protože regál jako struktura i jako jednotlivé umělecké dílo je vlastně jeho výsledkem. Vyřezané tváře poté z regalů jakoby povstávají, zároveň jsou však do nich i otisknuty. Jen kouzelník se po jejich povrchu volně prochází.

Hliníkové pláty svým formátem asociují tradiční rozpor mezi obrazem a objektem. Jsou však pokryty nátěrem používaným na veřejném osvětlení, který díky přimíchanému písku znemožňuje výlep plakátů a popisování graffiti. Opět se zde objevuje jakási reverzibilita, kdy si předmět pohrává s nejasností své vlastní identity. V tomto případě malba na obraze nic nezobrazuje, naopak je agresivní ochranou sama sebe, své vlastní existence, podobně jako jsou určité architektonické prvky, které slouží k zabraňování vstupu, jakýmsi antiprostorem, ale zároveň prostorem o sobě, který si kláde nárok na existenci bez toho, aniž by byl využíván člověkem. 

Umělecké dílo asi musí být vždy nedokončené, nekompletní, nezávislé a neskutečné. Tato ne-jasnost která je zásadní, však nezáleží totiž tolik v tom, jak něco vypadá, ale spíše jaký vztah k "onomu" máme. "Použití", tedy způsob jakým se vztahujeme k "předmětům", je poté právě vrahem umění, protože umění odebírá existenci, kterou samo o sobě nemá, ale kterou si nárokuje.