Dramaturgická sociologie tvrdí, že společenské interakce jsou odvislé od času, prostoru a publika a že nelze hovořit o příčinách lidského chování, nýbrž pouze o jeho kontextu.
Podlé této teorie není identita určité osoby stabilní a nezávislá psychologická entita, ale je spíše stále přeměňována v rámci interakcí s druhými. Publikum má poté vždy určitou představu, jak by daná situace měla probíhat a aktéři se budou ve většině snažit tuto představu svým chováním naplnit. Všichni poté budují svoji identitu na základě výsledného konsensu mezi akcemi aktérů a reakcí publika.
Společenské situace tedy vytvářejí určité formy a scénáře, které strukturují to jak je vidíme, naše akce v jejich rámci, stejně jako přicházející reakce. Taková realita se poté sama stává fikcí, avšak stejně fiktivní jak by se mohl zdát portrét kažodenního života komunity internetových hráčů pokeru dobrovolně zcela určovaného teorií pravděpodobnosti ve videu umělkyně nazvaném Hráči.
Při vnímání práce Pilvy Takala bychom tedy neměli akcentovat pouze provokativní potenciál jejích akcí a pozici osamělé umělkyni oproti všeprostupující ideologii. Takala sama míchá realističnost dokumentovaných akcí s hranými portrétními dokumenty a vytváří tak ideologická vyprávění stejná jako ta, které odhaluje, prozkoumává a jejichž hranice napíná a je si toho bezpochyby zcela vědoma. Podobně jako onen "led vyrobený z ledového čaje v ledovém čaji" z videa Hráči si Takala cituje a pohrává s limity rozdílných žánrů včetně toho "být umělcem, který vytváří performance", "režisérem" a "dokumentárním filmařem".