Jiří, kdy byla poslední výstava ve FUTUŘE?

Ta obrazová, co jsem tady měl, ta byla před 16 lety.

To není možný.

Tak se na to podívej, tady v kanceláři máš ten katalog. Vzadu tiráž.

Tady to je, 2003. 

Tak 2003. Pak jsem byl součástí ještě jedný výstavy, kde jsem měl Pátou pečeť, ty fotografie. 

Jak se to změnilo od tý doby?

Ta výstava 2003 byl spíš takovej experiment z počítače, protože jsem vygeneroval asi tisíc různých možností a ty sem pak eliminoval, eliminoval, eliminoval, a říkal jsem si, jestli to má smysl to převést do malby, že jo. Dneska by stačily třeba ty tisky a bylo by to úplně stejně učinný. A experiment to byl taky v tom, že jsem nechal část těch obrazů malovat jiný lidi. A to bylo docela zajímavý, protože vznikla taková jako odtažitá forma. Ne vniřně prožívaná, já jsem tehdy potřeboval najít takovou formu, abych se s tím nějak neidentifikoval.

Tak teďka na tý nový výstavě to je asi úplně naopak.

Ano, já si totiž poslední léta, možná čtyři pět let, myslím, že to co, neuděláš ty, takhle v tom rozpřažení paží Leonardovským, sám, tak všechno je trochu už taková vnější hra, a přestávám tomu věřit, tolik. Samozřejmě když jsem dělal Apoteózu, tak jsem to taky neobejmul, ale byl jsem u toho prolnutej intenzivně tři měsíce. To bylo strašný na těch lešeních. Taky si myslím, tady s tou výstavou je vlastně docela přesah do sociálně politických situací, ale ne takovým tím plakativním, na první pohled jasným vzkazem, to nemám nikdy rád. 

Pro mne je tohle od Benátek hodně jiný, poprvé.

Na tý předchozí výstavě s těmi zrcadly v Topičově salonu, to byl takový dovětek. Že se ty zrcadla 

zrecyklovaly, z toho velkýho světa do tý malý pražský scény. Už to nebyla odrazová plocha pro promítání sebe identifikací, ale intimní zpověď mezi zrcadlem a divákem a mezi zrcadlem a autorem. Na druhou stranu ty zásahy, co jsem do těch zrcadel dělal, se vlastně nějak dotýkaly i destrukce, strachu ze sebe samotnýho, proto i ta pistole, ty výstřely, kdy vlastně člověk v mým věku myslí víc na ty věci, který se můžou stát. Už jsou lidi mrtví i mladší než já, z mý generace.

To se nějak objevuje i tady v tý náladě. Blíže noci…

Určitě ta výstava je o tom, já nechci říct, že bych nějak rekapituloval svůj život, ale samozřejmě svým způsobem ano. Možná to souvisí i s tím, že moje máma je na tom teď hodně špatně, táta zemřel poměrně mladej, asi jen o pět let víc než mám já teď, a tak si člověk samozřejmě říká… a nechtěl bych to nějak dramatizovat, ale furt si říkám, že ještě je čas. 

I když to to vypadá někde velmi opulentně, třeba v těch fotografiích velkejch, to je taky vlastně o tom mizení, v tom splynutí, smíření se s něčím, dohledávání toho ztracení a vlastně rekapitulace, jestli ten smysl toho, co jsem doposavad udělal, což je v podstatě skoro už 40 roků intezivní, vědomý, práce, jestli to vlastně mělo nebo má, pro mne a alespoň pro nějakej úzkej okruh lidí, citlivejch lidí, nějakej význam. U obrazu se dneska často opomíjí to, že aby vůbec vznikla první čára, to je strašně obtížný, to ustát, neuvěřitelně obtížný. Já samozřejmě úplně nesnáším začínat obrazy, pro mne je úplně nesnesitelný dělat první tah po plátně, to je strašně bolavý, neuvěřitelně traumatizující. 

Tak proto sis potisknul ty plátna…

Ty podtisky vlastně vznikaly pro jiný účel, dělám to už pět let a byly určený k filosofickým, sociologickým textům, to znamená, že měly ten politickej podtext zásadně.

Takže jako ilustrace k těm textům?

Já jsem nikdy nechtěl dělat něco, co by byla ilustrace, chtěl jsem spíš najít nějaký pandán významů, významovej smysl k těm věcem. Chtěl jsem, aby vlastně šly souběžně, aby v nich byl zakódovaněj nějakej ten prvotní význam, toho, co vidím, když jsem četl, ten text si vždycky čtu několikrát a čekám, kdy z toho na mne něco vyskočí, kdy se ten text udrží v tý podvědomý hladině, a z toho se snažím vycházet, někdy to vyjde lépe, někdy hůř.

A to vzniká tedy na počítači?

Ano.

A věděl si od počátku že do toho budeš malovat?

Ne, uvažuju, že bych z toho chtěl udělat takovou mini knihu, až jich bude sto, a uvažuju vlastně takovej opačnej příklad, takovej dada, že vezmu ty vizuály, a k tomu se náhodně, vytáhnou z toho textu takový 3-4 věty, který nemusí kontextuálně vůbec pasovat. Možná ta malba vlastně předběhla tuhletu dada situaci, že se stala takovou složkou, nebo vrstvou, která to tam jako dohledává. I ten podtisk je ale taky trochu 3D, je to nějaká technika, která už natiskne vrstvy na plátno, jak jsem chtěl, aby to bylo někde zvýrazněný.

Ta tiskárna tedy vlastně kopíruje malířské techniky?

Přesně a na základě toho jsem hledal velmi prostej jednoduchej, malířskej, z mýho pohledu malířskej, kdyby to třeba viděl nějakej ortodoxní malíř, tak řekne, že je to kreslená malba, ale v každým případě ta kreslená malba je tady prožitá ve smyslu dotyku štětce s olejovou barvou, která má úplně jiný vlastnosti, nejenom historický, nejenom pamětový, ale vlastně i fyzický a ta fyzičnost tý věci mi dávala bližší schopnost se s tím identifikovat, najednou ty věci byly v tom kontaktu mezi sebou, najednou se tam stala nějaká podivná mezivrstva, která pro mne hraje zásadní roli, i v tý vizualitě. I v tý obyčejný vizualitě prostě, samozřejmě tam je určitej estetickej kód, kterýho se nezbavím.

(…)

Je to nějaký vyrovnávání se s nějakou prázdnotou, ale ne prázdnotou ve smylsu existenciálna, ale s prázdnotou smyslu, nevím jestli to patří do existenciálna. V době toho dělání těch obrazů jsem si procházel takovými podivnými úzkostnými stavy, který se někdy navracej, a to je něco strašnýho, kdy ta noc je nekonečná, a propadáš se do stavů, který jsou tak jako velmi velmi… no nikomu to nepřeju. Ale to jsem překonal, ne práškama, to jsem nechtěl žádný psychofarmaka… čtvrt roku jsem s tím bojoval, vždycky jsem se bál jít spát, a vždycky jako na potvoru jsem věděl, že to přijde, a ve dvě hodiny ráno, prostě jsem věděl, já jsem věděl, já jsem reflektoval, že vím, že tenhle stav je, a stejnak jsem nemoh vůbec nic proti tomu udělat. Teď vedle mne spí moje žena, tak jí nechci budit, protože chodí ráno brzo do práce, v šest hodin, tak jsem vylez ven, chodil jsem po zahradě, v zimě, v létě a nic nepomáhalo. A ta prázdnota o který mluvím,  je vlastně to, že když si přivoláváš sny, abys třeba líp usnul, což taky je problém, nějaký úplně triviální kraviny, jako abys nepřemejšlel o věcech na kterých třeba pracuješ, tak si přivolávám, nějaký úplně triviální, ale naprosto debilní situace, abych se na nich dokázal do toho snu dostat.  Ale ta prázdnota začíná fungovat tak, že tyhlety příběhy, pro tohle přivolání snů, přestávaj existovat, že už jsou nějak vyčerpaný, a už je nejsem schopen přivolat zpátky, takže se mi daleko hůř usíná, sny se dají přivolávat třeba nějakou erotickou, nebo sexuální myšlenkou, abych se odboural od toho neustálýho tlaku těch myšlenek, tak tohleto fyzično tý erotiky může pomoci.

V těch obrazech je vlastně nějakej kontrapost mezi takovu až jako kabalistickou spiritualitou a něžnou teplou sexualitou, je to sex, ale právě takovej až jako ve smyslu zapomnění v lůně…

Já nevyhledávám nějaký pornočasopisy, ani filmy, to mne strašně nudí, teď v tomhle věku. Určitě jsem měl nějaký období, ale nikdy jsem vlastně porno jako takový nepoužil do svých věcí. Vždycky to bylo s člověkem, kterýho znám. Tady je třeba naše známá, která byla modelka na akademii a já jsem tehdy získal spoustu jejích fotografií. Tam byl takovej jinej způsob přemýšlení o erotice a o sexu, a ne promiskuitní, něco, co je jakoby jinak než v tom kontaktu s ženou kterou milujete, kterou člověk má rád, a není to prostě nějaká zlá myšlenka, je to přemýšlení o těle svým způsobem. Ale není to nějaký lascivní, nebo lacinej pud, možná primivní pud, jo.

Je zajímavý, že jsou na těch aktech ty rušivý elementy, třeba přes ty genitálie, obličej, něco co to zároveň obestírá, obepíná, ale i narušuje.

To, že v těch aktech je tvář nějak zakrývaná, skrývaná nebo zalitá nějakou hmotou, něco co může popřít identitu nebo naopak nalézat její vnitřní smysl, tam hraje velkou roli. Já měl takovej jeden utkvělej sen, kterej trval strašně dlouho, a já se ho nemoh zbavit, jako teenager, a kterej trval léta, a už ho nemám, že jsem někde někoho zabil ve snu a že jsem ho zabil a že jsem ho skryl. Teď už nevím, jestli to byla žena nebo muž, asi žena, že jsem zabil ženu a skryl jsem jí a dostává se ke mne nějakej člověk, kterej na to chce přijít a je velmi chytrej, ten člověk, a vlastně cítím, že na to přijde, že se to stane, že ji najde a já prostě budu úplně už konec se vším všudy. A myslím, že jí nikdy nenašel, ale už byl byl velmi velmi blízko. Tenhle sen byl fakt dramatickej, to trvalo hodně hodně dlouho a vracel se tak jednou do měsíce a bál jsem se ho. Vždycky byly trošku jiný reálie tý situace. 

Další byl, a to jsem si vyvolával sám, jako puberťák, kdy jsem nevěděl nic o tibetu a nevěděl jsem nic o přivolávání, o mantrách, takže jsem si vyvolával že “až zemřu už nikdy nebudu”. To mi bylo tak 12-15 let a to běželo, to nešlo zastavit, když jsem šel spát, jsem se dostával do neuvěřitelný propasti, kdy jsem skrze tohlento vyslovování sestupoval neustále hloub a hloub a už tomu nešlo zabránit a to byla neuvěřitelná spirála, neskutečná spirála, fakt, a já jsem měl hrůzu, protože najednou zkameněly polštáře, fakt kameny to byly, kameny a já jsem se i dotýkal kamenů a všechny tyhle věci se samozřejmě tím stářím, rozumově nebo různě odbourávaj, ale jsou i latentně přítomný, a to je ta prázdnota o který mluvím, o tý existenční ne existenciální prázdnotě.

A mohl bys ještě něco říct k těm fotkám?

Ty jsou starší trochu, ty červený zahrady s těmi fragmenty těl to je tak 7 roků starý. Ale ta proměna nastala v souvislosti s těma novejma věcma, kdy jsem je obracel úplně do nereálných barevných skrumáží a neustále jsem s nima pracoval, jakoby s tou barevnou substancí. A to je tak za poslední 3 měsíce. Pro mne ta “psychedelie” souvisí s tou sexualitou, má hodně sexuální, erotickou sílu, erotickou energii, taková erotická výheň a s tím souvisí i ty vázy. 

Já normálně sklo nesnáším protože to je efektní materiál, který se jakoby tváří na lidi, aby je uchvátil.  Ale protože toho člověka pro kterýho to vzniklo do domu mám rád, tak jsem do toho šel. A i to prostředí, jedeš po dálnici a odbočíš do lesů a jedeš lesama jedeš do malých vesnic s rybníkama, kde je jeden kostel, obrovskej teda mimochodem, a je tam malá dílnička, kde je rozžhavená pec. Je to divná pohádka taková a tam jsou tři chlapi a čekaj na tebe, s píšťalama, a ty jim tam přineseš nakreslenou píčovinu, kterou si v životě nemoh zrealizovat, protože řeknou, to se nedá udělat přece takováhle věc. Sem si připadal jako dítě, strašně radostně, jako dítě který si hraje na písku, ono to fakt vzniká jako ty bábovky, on to vytáhne z tý pece, odkreje a ona tam je ta bábovka. Zároveň to ještě nevidíš, protože když je rozžhavený sklo tak nevidíš tu barevnost, nevidíš jestli to neexploduje v tý chladící peci, nebo i při broušení se ty vázy rozpadaj, protože jsem experimentoval s těma různejma materiálama, který jsou velmi obtížný na broušení protože ty brusiči se bojej, že přijdou o ruce nebo o voči. Ne všechno šlo udělat, jak jsem chtěl, ale najednou v těch kompromisech jsem si říkal, kurnik, vlastně jo, on si ten materiál udržel tu svoji konstantnost, udržel sebe sama, že jsem ho jako nezlomil, ale zároveň jsem tam i já v těch věcech. 

rozhovor vedl a editoval Michal Novotný