core.pan: LYCAN

výstava: 5. 3. - 28. 4. 2019

kurátor: Michal Novotný

 

Tkanina v zásadě vykazuje jisté rysy, díky nimž může být definována jako rýhovaný prostor. Za prvé je tvořena dvěma typy paralelních prvků: v nejjednodušším případě jsou jedny vertikální a druhé horizontální, oboje se kříží, přetínají se kolmo. Za druhé tyto dva typy prvků nemají tutéž funkci; jedny jsou pevné, druhé pohyblivé, procházející nad a pod těmi pevnými. (…) Za třetí je takový rýhovaný prostor nutně omezený, alespoň z jedné strany uzavřený: tkanina může být nekonečně dlouhá, ale nikoliv široká - její šíře je dána rámem osnovy. (…)

Plsť neobsahuje žádné oddělené nitě, žádné křížení, je to jen spleť slisovaných vláken (získaných například válením bloku vláken sem a tam). Dochází ke splétání mikro-šupin vláken. Takto spletitý celek není vůbec homogenní: přesto je hladký a je přesným opakem prostoru tkaniny (je nekonečný co do délky, otevřený či neomezený všemi směry; nemá rub ani líc, ani centrum; nepoukazuje ke stabilním a pohyblivým prvkům, ale spíše rozvádí neustálou změnu). (…) I když se tím posune protiklad, nenajdou se dvě velmi rozdílné koncepce i praktiky tkaní, lišící se podobně jako tkanina a plsť? U usedlíka má tkanina-ošacení a tkanina-tapiserie tendenci připojovat v jednom případě tělo, a ve druhém vnější prostor k nepohyblivému domu: tkanina integruje tělo a vnějšek do uzavřeného prostoru. Zatímco tkající nomádřadí ošacení, a dokonce i dům do prostoru vnějšku, do otevřeného hladkého prostoru, kde se pohybuje tělo.

Gilles Deleuze & Félix Guattari: Tisíc plošin - Hladké a rýhované

 

Název výstavy core.pan odkazuje k lykantropii, tedy sebe proměně ve vlkodlaka. Důležitý je zde nejen vlk jako symbol přírodního, divokého, zesíleně smyslového a vitálního, ale také celá fantasknost této představy, která zároveň lidstvo provází po staletí, a tak je snad i symbolickým symptomem vynuceného, vnuceného oddělení přírody a kultury. Přestože vlkodlačí proměna není trvalá a je jí možno v pozdějších fázích i do velké míry kontrolovat, dochází zde v podstatě v okamžiku k zásadní transformaci uspořádání, které nelze nijak předvídat ani vysvětlit z uspořádání předchozího. Tato náhlá, skoková změna, je vlastně oním bohem ze stroje, způsobem řešení zdánlivě neřešitelné zápletky v antickém divadle, kdy byl na jeviště kladkou spuštěn bůh, respektive socha Boha, a ten vyústění dramaticky zvrátil. 

Bůh ze stroje je v dílech core.pan přítomen doslovně, jak již název napovídá, spojuje jádro počítačového procesoru, tedy část, která provádí potřebné výpočty, s panpsychismem, myšlenkou jakéhosi univerzálního vědomí propujícího všechno živé i neživé. Je to poté právě Lykan, který silou vědomí překonává rozdělení přírody a civilizace v bytost která je zároveň kreaturou i hrdinou. Práce core.pan by tak bylo chybné číst jako jednoduchý technooptismus, víru, že blížící se ekologickou katastrofu odvrátí vývoj vědy a technologií. To by byla představa graduální změny, představa pokroku. core.pan si také nevybírají kyborga, ale vlkodlaka, jako hrdinu své výstavy. Jde jim tak spíše o zpětné přiznání spirituality technologiím, což by snad mohlo vést k oné náhlé skokově kvalitativní změně, nepředpokládáné a nevypočítatelné, jako je objevení se vědomí, změně spekulativní. A o to více snad právě pro fantasknost této představy. Nedá se totiž hovořit o nějakém ústupu, úniku do iracionality, ale spíš o tom, že nejen ve vývoji technologií, představa možného přímo ovlivňuje to, co opravdu možné je. 

Ne nadarmo se na výstavě objevuje celá řada portálů, i když do světů virtuálních nebo imaginativních, tyto však, zdá se, disponují jakýmisi vlastními ekologiemi, vitálními procesy. Všechny práce core.pan ostatně spojují fyzikální i auratické vlastnosti materiálu, náhodu a vůli autorů do jaksi sebe ustavujícího uspořádání, ať se již jedná o ne zcela kontrolované počítačové animace, ruční broušení do kamene, nebo logiku internetových memů. 

 

Michal Novotný