FUTURA: BLOK IV

7.12. 2021 - 16.1. 2022

Otevření výstavy: 7.12. 2021 18:00

Text: Fei Lai

All pictures courtesy of the Artist and Deborah Schamoni.

Praxe Yong Xiang Liho zahrnuje velké množství prostorových a časových médií. Jeho hlavním zájmem jsou však hraniční průsečíky malby, sochařství, hudby a videa. Ve svém projektu ve FUTURA umělec představuje skupinu děl společně zpochybňujících moderní, koloniální posedlost univerzalitou a jejím časovým dogmatem. Výstava se zabývá způsobem dekorativním chápáním umělecké tvorby, a staví na hlavu problematickou představu exotiky a extraktivistického násilí, které univerzalistické představy často následuje, a tak se brání prostému pitvání/trávení a dává sebe sama všanc možnostem fantasmagorických setkání.

Yong Xiang Li (narozen 1991 v Changsha, Čína) žije a pracuje ve Frankfurtu, kde v roce 2020 dokončil Meisterschüler ve výtvarném umění na Städelschule. Jeho práce byly vystaveny například ve Schwabinggrad v Mnichově; Sadie Coles, Londýn (vše 2021), UCCA, Peking; Antenna Space, Šanghaj; Portikus, Frankfurt; Deborah Schamoni, Mnichov; Layr, Vídeň (vše 2020).

Pozdě (Late), stejně jako bývá naše pochopení věcí na něž jsme zvyklí.

Když jsem vyrůstal, poslouchal jsem The Carpenters. Karen Carpenter byla jednou z nejoblíbenějších zpěvaček mé matky, spolu s Faye Wong, v Pekingu narozené popové hvězdy, která se proslavila v Hong Kongu v devadesátých letech se svými cover verzemi klasických hitů od Cranberries a Cocteau Twins. 

Ve chvíli, když jsem poprvé slyšela jemné provedení skladby„A song for you“ ve videu Yong Xiang Liho k písni Some Hair May Sing (A Song for You) (2019), zachvěl jsem se. Skladba byla původně napsána v roce 1970 Leonem Russellem a následně ji přezpívala široká řada hudebníků: Donny Hathaway, The Carpenters, Whitney Houston a Amy Winehouse, abychom vyjmenovali jenom několik z nich. Verze Yong Xianga ve spolupráci s umělkyní Kristin Reiman mi byla hned povědomá a blízká. Nebyla jsem si jista, co mne tak zasáhlo - byl to její smutný text zpívaný ztišeným tónem? Byly to mé sluchové vzpomínky z dob, když jsem jako dítě poslouchala verzi od The Carpenters? Nebo to byl ten přetrvávající otisk, který ve mne Karen Carpenter, oblíbená zpěvačka mojí matky, zanechala, když něžně a  nenápadně zpívala o pohlcujícím odevzdání se, o kterém někdo může říct, že je ženskou přirozeností? (Todd Haynes, který vytvořil parodii na životopisný dokument Superstar: The Karen Carpenter Story v roce 1988, by pravděpodobně souhlasil.)

A nedám-li dohromady slova, 

poslouchej melodii

neboť v ní je skrytá má láska

Emoční síla romantické písně tkví v tom, že se nedají oddělit slova od melodie. Je to věky starý rébus o formě zápasící s obsahem. Yong Xiang, původně vyučený jako malíř, o tom musí vědět své. Co se týče jeho, nikdy nejde o souboj mezi formou a obsahem, nýbrž o svého druhu spojování, jako když se ruce spojí při přetlačování. Kvůli neustálému vypujčování si motivů od pevně zavedených tradic několika minulých století vizuálního umění, designu, hudby a teorie a dalších oborů eklektickým a přitom tlumeným způsobem, je pro mne Yong Xiang polyglotem, který vyniká v mluvení a promlouvání v jazycích těch ostatních. Je umělcem cover verzí v tom nejlepším smyslu slova. Tím, že vytvorí svou verzi něčeho, co už má své místo ve vědomí a paměti diváků, nechává písně mluvit samy za sebe, čímž nenápadně sjednocuje materiál a jeho povrch. 

Stará dřevěná truhla, kterou na okamžik spatříme v Some Hair May Sing je zobrazena v nadživotní velikosti v Chest & Bite (2021), v nejnovější malbě od Yong Xianga. Vrch i spodek dřevěné truhly narušují stopy po kousnutí udělané jeho vlastními zuby, V jeho posledním cyklu sochařských maleb s názvem Hydraulic Masc, připevňuje textury dřevěných desek, ornamentální vzory, stříkance barvy, interiérové předměty a fragmenty lidských postav na struktury připomínající police. Imitace nábytku z ebenového dřeva se zdůrazněnými býlími spoji, připomíná příborník anglického dizajnéra Edwarda Williama Godwina  (1867-70) v jeho slavném anglo-japonském stylu, Slovo „hydraulický“ v názvu odkazuje na polemiku o studené válce Karla Augusta Wittfogela s názvem Oriental Despotism: A Comparative Study of Total Power (1957), ve které tvrdí, že v „orientálních“ společnostech, jsou nevyhnutné shora dolů vedeny byrokratické struktury, aby zabezpečili zavlažování a ochrana před povodněmi. Když Yong používá jejich jazyk, pŕesně ví, proti čemu se staví na odpor. Hraním se spojením ornamentalismu a orientalismu jemně odděluje orientalistický pohled, který vždy číhá v euroamerickém modernismu.

V pozdních šedesátých letech, aniž by uměl slovo japonsky nebo znal cokoliv o zdejší kultuře, dorazil Roland Barthes do Japonska a dělal si každodenní poznámky o „orientální“ harmonii pro svou Říši znaků (1970). Když se k tomu textu vracím dnes, co se zdá být výstižné, nejsou ani tak Barthesova čtení „orientálních“ symbolů, které hodnotí z perspektivy cizince jako „beze středu“ a bez významu, ale to, jak mu ta zkušenost pomohla vidět „všechna ta odcizení mateřského jazyka,“ jak každá součást jeho rodného jazyka ukazuje směrem k dojmu, který chce řečník zanechat - „obraz, kterým sám sebe vytváří jako osobu, a který žádá uznat od vás.“

Vím, že obraz, který sis o mně vytvořil, je takový, v jaký jsem doufal

Jako každý jiný polyglot, i Yong Xiang si umí hrát s dojmy skrze jazyky ostatních lidí. Jako opozdilec vstoupil do hry, jejíž pravidla a paradigmata  byla nastavena v minulém století, a stává se exofonním jak z vlastní vůle, tak z nutnosti. Cover verze jsou už svoji povahou zastaralé. A právě prostřednictvím toho úmyslného zpoždění mezi originálem a jeho cover verzí, mezi znaky a významem, dokáže Yong Xiang vzkvétat, zatímco jemně rýpe v trhlinách, které ostatní odmítají vidět. Jako vždy pŕichází elegantně pozdě, ale jeho působení je více strhující než kdy předtím.

Special thanks to DEBORAH SCHAMONI Gallery, Munich.