Svolávání*

[* Excerpt z N.H. Francesco Urbano Ragazzi, Posedlost a kapitál - Koherentní teorie dobrodružství Chiary Fumai, The Mandrake Press, Londýn 1969].

[...] Čtyřicet sedm, „mrtvý muž mluví“. Ano, protože duchové jsou nyní schopni mluvit: to je druhá funkce této ozubené vagíny. Ale co tedy duchové říkají? Nebo spíše co říká posedlá žena slovy duchů? Ve skutečnosti nic nového, pořád to samé. Posedlá jen opakuje jejich staré, známé monology a nezmění ani čárku.
Již vyřčené opakuje i když k ní mluví muži: chtějí, aby se chovala jako čarodějka, tak se jako čarodějka chová. Přestože ale opakuje vyřčené, nejedná se o to samé. Zvyšuje hlas, mění tón řeči, přidává gesta, mění rytmus a s ním i tempo. Odplivne všechno, co po tom zůstalo nestrávené. Říká již jednou vyřčené a tlačí tak minulost do budoucnosti.
Opakuje čas stejně jako všeho ostatní okolo. Revoltuje a to, jak ví, není třeba opakovat. Nic nenechává mrtvým nápisem. Diky tome, že mluví, mluví i hloupí. Ale ne všichni. Vybírá si ty, kterým se nikdo ulevit neodvážil, špatné politiky, špatné holky, některé z Prometheových řetězů, zloděje, zmije, granáty, fousaté ženy, vrahy. My sami si ani nepatujeme narození Eusapiy Palladinos, Miss Annie Jones, Meinhofových, Solanasových. Ale tu jsou, ve frontě vedle popravčí řady, nedočkavé na vykonání rozsudku. Každá posedlost je mobilizací ke které se přidávají stovky dalších: voláni do bitvy, ve které každý bojuje sám za sebe.
Karel Marx se pokoušel spojit síly s armádou lumpů. Ale zatímco křičel rovonost, posedlá žena jej zastřelila. Nebo možná to byl Groucho? Nebo Andy?
Spíše než za třídní boj bojuje posedlá žena za vlastní přežití. Do zbraně jde za nemožné: začít revoluci revizionismem. Nechce po nás, abychom změnili svět, ale abychom opakovali historii jinak, vzali si ponaučení z naší lekce. Tak abychom ji/jeho přešli. [...]

Kompletní text