RODINNÉ PROMLUVY

Umělci:Guy Ben-Ner, Lilibeth Cuenca Rasmussen, Ettore Favini, Petra Feriancová, Aaron Gilbert, Kristyna and Marek Milde, Moira Ricci, Eva Seufert, Irgin Sena, Jiří Skála, Jiří Thýn, Patrick Tuttofuoco, Nico Vascellari, Bryan Zanisnik


Kurátor: Marco Antonini

 

Od 05/06/2012 do 26/08/2012

V novele Lessico Famigliare z roku 1963 (Co jsme říkali aneb rodinná pořekadla), využívá její autorka Natalia Ginzbug jednu ze svých zdánlivě odosobněných a ironických rodinných pamětí k tomu, aby poukázala na až rituální důležitost slov ve fungování rodiny. Na konci autobiografického románu, dnes jednoznačně považované za jedno z nejlepších děl poválečné italské literatury, je čtenář pohlcen znovu se opakujícími rodinnými vtipy, rituálními výkřiky a každodenními nesmysly, které v knize fungují téměř jako samostatná postava.

V nepodepsaném úvody této knihy z roku 1963 spisovatel znám pod jménem Italo Calvino charakterizuje Rodinu jako něco co se skládá z „hlasů, které se prolínají u stolu během večeře nebo oběda, z pokárání, z vtipů, nesmyslných legrácek nebo vět, které slyšíme znovu a znovu, ať jde o jakoukoliv událost.“ Během času se tento rituální jazyk stane jazykem opravdovým. Ten je však srozumitelným pouze těm, kteří ho denně používají – tedy členům rodiny.

Během posledních několika let mnoho umělců poukazuje ve své tvorbě, která tematizuje osobní prožitky v rámci kruhu rodiny, na nesnadnost vytváření rodinných pout. Možná právě kvůli fungování současné společnosti, která nenabízí prostor pro trvalé vztahy oddanosti, budou vystavená díla představovat určitou fascinaci tradičními rodinnými strukturami a rituály. Budou vyjádřením upřímné touhy po bližších vztazích, intimních výměnách a identifikaci s něčím, co je nám dobře známé. Přístup umělců k tématu však zůstává různorodý. Ve svých dílech Guy Ben-Ner, Justine Kurland, Catherine Opie, Lilibeth Cuenca Rasmussen, Moira Ricci, Irgin Sena, Patrick Tuttofuoco, Gillian Wearing a Brian Zanisnik různými způsoby prezentují rodinu jako buď jako stabilní přístav, svatyň hyper reality, nebo jako neformální komunitu rodinných příslušníků. Rodina se mnohdy stává materiálem pro tvorbu umělce. I přesto, že zastoupení umělci patří k různým generacím a ve své práci se zabývají odlišnými tématy a problematikou, spojuje je zájem o fungování znaků a kódů, které se objevují u samotného základu rodiny.