V nepodepsaném úvody této knihy z roku 1963 spisovatel znám pod jménem Italo Calvino charakterizuje Rodinu jako něco co se skládá z „hlasů, které se prolínají u stolu během večeře nebo oběda, z pokárání, z vtipů, nesmyslných legrácek nebo vět, které slyšíme znovu a znovu, ať jde o jakoukoliv událost.“ Během času se tento rituální jazyk stane jazykem opravdovým. Ten je však srozumitelným pouze těm, kteří ho denně používají – tedy členům rodiny.

Během posledních několika let mnoho umělců poukazuje ve své tvorbě, která tematizuje osobní prožitky v rámci kruhu rodiny, na nesnadnost vytváření rodinných pout. Možná právě kvůli fungování současné společnosti, která nenabízí prostor pro trvalé vztahy oddanosti, budou vystavená díla představovat určitou fascinaci tradičními rodinnými strukturami a rituály. Budou vyjádřením upřímné touhy po bližších vztazích, intimních výměnách a identifikaci s něčím, co je nám dobře známé. Přístup umělců k tématu však zůstává různorodý. Ve svých dílech Guy Ben-Ner, Justine Kurland, Catherine Opie, Lilibeth Cuenca Rasmussen, Moira Ricci, Irgin Sena, Patrick Tuttofuoco, Gillian Wearing a Brian Zanisnik různými způsoby prezentují rodinu jako buď jako stabilní přístav, svatyň hyper reality, nebo jako neformální komunitu rodinných příslušníků. Rodina se mnohdy stává materiálem pro tvorbu umělce. I přesto, že zastoupení umělci patří k různým generacím a ve své práci se zabývají odlišnými tématy a problematikou, spojuje je zájem o fungování znaků a kódů, které se objevují u samotného základu rodiny.