Marek Delong & Anna Slama: Femme Fatale Brewery

+ nástěnná malba Leon Eisermann

kurátor Lumír Nykl

11. 8 - 10. 9. 2017 


« V kotlíku bublá slad, který dívka obezřetně míchá. Pára prostupuje jejími vlasy a pohrává si se stíny v šeru, které v zápalu tance vyzařují porozumění. Cítí že zraje, pomalu se do ní vlévá život a vitalita. Nikam ale nespěchá, ví, že mezi stíny je i jeden zlověstný. Neznámá negace, kterou však respektuje, protože ví že ona sama má velkou moc. » 

Zpod rukou Anny Slamy a Marka Delonga povstávají monstra muzeální velikosti, které navozují šokově terapeutické deviantartové halucinace. Objekty vyvázané ze služebného postavení si berou zpět odpíranou pozornost. Metrážová látka, zátěžový koberec, kašírovaný papír, hliněný substrát, mosazné pláty. Materiály a techniky využívané příslovečnými “pracovními činnostmi” v mentálním nastavení emancipované “tvůrčí dílny” s nízkoprahovým smyslovým a emocionálním účinkem souvisí s fascinací manickým a nadšeneckým obráběním tradičních modelovacích hmot. Vzorem je práce s dřevem v sochařských contestech s motorovou pilou nebo zápas se železem v pseudostředověkém new age “uměleckém kovářství”. Zvolené prostředky odpovídají radikálně na anonymní hi-tech vycizelovanost umění první poloviny tohoto desetiletí. Především jsou však touhou po a zásluhou na návratu expresivity, romantické iluzornosti a lyrické smyslnosti.

Výběr globálně cirkulujících forem je zakotvený v práci více či méně svázaných tvůrčích dvojic jako jsou sochařské práce Aniny Troesch a Renauda Jereze či kreseb, maleb a animací trendsetterského a outsiderského páru Quintessa Matranga a Rafael Delacruz, jejichž agenda získala ve světě ohlas zejména díky webu Sexmagazine či Delacruzově galerii Exploding Jezebel. Tyto tendence mají svůj odraz i mimo sféru výlučně vizuálního umění, tedy v současné hudební produkci, streamované a globálně komunitně propojené. Matrangin a Delacruzův 3D projekt Last Renaissance například loni vytvořil také videa pro mystifikační projekt Kaoss Edge předního současného elektronického skladatele Daniela Lopatina aka Oneohtrix point never. Vypjatá expresivita a zdánlivá eklektická nesourodost je vlastní i populárním mikrožánrům s masovým dopadem. Výmluvným příkladem je emo trap kombinující melodie a nálady devadesátkového DIY emo hardcoru i miléniového stadionového emo rocku s těžkotonážními 808 beaty a vokálním autotune efektem v kulisách white trash reálií. Postklubové riddimy a mixy plné industriálních kovových úderů a neoklasických symfonických kompozic se zase zabydlují v (pro “taneční”  klubovou kulturu jindy nevlídných) polích jako je grindcore či nu-metal.
Mimo zmíněné primární sféry zájmu však stojí za to zmínit i zdánlivé jednotlivosti které stírají rozdíly mezi URL memovou kulturou a IRL uměleckým provozem. Příkladem je facebookový profil Jussayin Truwff (stojící též za aténským uměleckým casual jogging kolektivem Life sport), který shromažďuje a sdílí fotky dřevařských výtvorů a stromových dekorací.

Obliba takových forem stojí v ostrém protikladu k formálně oproštěným a esteticky strnulým neoavantgardní tendencím, které stále přežívají obzvlášt v středoevropském umění. V nultých letech se vyznačovaly archeologickým, místně specifickým a “modernologickým” zápalem, který bychom mohli přirovnat k v druhé polovině 20. století rozšířené památkářské a restaurátorské doktríně “analytické památkové péče”. Metoda nesoucí v sobě institucionalizovaná rezidua modernistických programních tezí o “odhalení podmínek vzniku díla” se v restaurorské praxi realizovala odkrýváním různě datovaných vrstev v “tkáni” architektury, soch nebo maleb, aby měl privilegovaný divák možnost nahlédnout a takříkajíc sondovat vývoj památky od vzniku k současnosti.

Při setkání s prací Anny Slamy a Marka Delonga však neobdivujeme hodnotu stáří fasády domu U Kamenného zvonu, nezkoumáme restaurátorkou odhalené vrstvy deskové malby ani s odstupem nekontemplujeme parafrázi na Mistra Třeboňského oltáře od českého malíře prominentního v minulé dekádě. Podržíme-li památkářské přirovnání, praxe dvojice Slama Delong odpovídá spíše “syntetické metodě” znovunalézání a zhotovování ztracených částí historických děl za účelem vytvoření nového celku a docílení co nejvyššího smyslového efektu i za cenu nutné romantizace.

Ocitáme se přímo vprostřed “největšího kovářského svátku v Evropě” - symposia uměleckého kovářství Hefaiston už 35 let každoročně konané na moravském hradě Helfštýn. V uších se nám usazuje vybájená kramářská píseň o tradičních námezdních zdrojích obživy vyhrazených ženám z nízkých společenských tříd ve středověkém městě, zatímco z biologicky rozložitelného kelímku na dřevěné bázi usrkáváme pomyslný plod jejich práce anachronicky přenesený do současnosti - řemeslné pivo hutné jako polévka.

Snadno se však může stát, že se tato přívětivá tvář hradu změní ve fantasy škleb, stejně černěhumorný jako hrůzostrašný, z filmové adaptace sci-fi středověkého románu bratrů Strugackých v režii Alexeje Germana, jež se natáčela právě na Helfštýně a na nedaleké zřícenině hradu Hukvaldy. Tam na přelomu milénia vydržely precizně vystavěné kulisy i po skončení natáčení a návštěvníci památky přijali obraz alternativního středověku z planety Arkanar 22. století za autenticky historickou stafáž.

Vyrostl zde komplexní model mimozemského středověkého města, v němž sovětský výzkumník zkoumá feudálně uspořádanou společnost, “procházející právě údobím středověku s veškerou špínou, dvorskými intrikami a krutostí”. Tuto temnou vizi German zhmotnil ve všudypřítomné mazlavé směsi bahna, odpadu, zvířecích i lidských vnitřností a jejich obsahů. V bublající změti se plazí zubožená těla disciplinovaná brutálními a cynickými Šedými gardami Ministerstva ochrany trůnu a nočními armádami, udržujícímí v chodu šílené divadlo krutosti, jež jsou vesmírní cestovatelé v roli vědoucích “bohů” nuceni pasivně sledovat a nenarušovat zavedený vykloubený řád. Tato “božská tíha” vědění a stejné nutkání jako i nemožnost konat ve prospěch utlačovaných by se dala přirovnat k našim dnešním možnostem představit si postavení ženských vařiček piva, o němž existují v historických pramenech pouze kusé zmínky. I ty ovšem dokládají, že ženy se na chod tehdejší ekonomiky pouze “nedívaly zpovzdálí”, jak zní evangelijní verš použitý pro titul sborníku Jany Opočenské “Výzva feministické teologie”.

Nejen budoucnost, ale i pivo a počítač je totiž žena. Feminizace pracovních sil souvisí s marginalizovanou rolí žen, jejichž klíčový význam ve středověké pivovarnické profesi se odráží v tradovaném anglickém názvosloví vařiček piva (brewster, ale-wife). Kyberfeministická teoretička Sadie Plant podobně upozorňuje na ženskou genealogii počítačů - technologií - a vysvětluje jejich blízkost ženám - lidem. 

„Již před počátkem a i po konci hardwaru, softwaru, wetwaru byly a budou ženy simulátorkami, montážnicemi, programátorkami digitálních strojů.“ Anachronicky vedený lomený oblouk proto vztyčuje varovný vektor, že pokud nebude budoucnost žena osvobozená technologií, bude daleko spíš pádem do bestiální břečky planety Arkanar.

 

Lumír Nykl


MAREK DELONG & ANNA SLAMA- FEMME FATALE BREWERY
MAREK DELONG & ANNA SLAMA- FEMME FATALE BREWERY
MAREK DELONG & ANNA SLAMA- FEMME FATALE BREWERY
MAREK DELONG & ANNA SLAMA- FEMME FATALE BREWERY
MAREK DELONG & ANNA SLAMA- FEMME FATALE BREWERY
MAREK DELONG & ANNA SLAMA- FEMME FATALE BREWERY
MAREK DELONG & ANNA SLAMA- FEMME FATALE BREWERY
MAREK DELONG & ANNA SLAMA- FEMME FATALE BREWERY