Katarina Hruskova: Cumulus Root / Kořen kumulu


vernisáž 25. 7. 2019 18:00-21:00
výstava 25. 7. - 1. 9. 2019
kurátorka: Caroline Krzyszton

Náš přístup k objektovosti často připomíná rentgen – okamžitě překoná povrch věcí, aby vypíchl jejich význam, jejich pozici v rámci obrovské sítě nám daných věcí. Lanovka se pohybuje nahoru a dolů, reproduktory reprodukují zvuk, závěsy vrhají stíny a okna nám poskytují přehled o tom, co se děje venku – každý objekt je chycen do pasti konceptuální infrastruktury dříve, než se s ním vůbec setkáme. S lehkostí uzavíráme objekty do schémat našich (mylných) představ o jejich „pravé” funkci či podstatě, a zatímco to děláme, neustále se odnaučujeme schopnosti ocenit estetický režim povrchu.

 

Co se ale stane, když na chvíli opustíme tenhle radiologický způsob vidění a prostě objekty přijmeme tak, jak se nám jeví, naslouchajíce jinak triviální průpovídce „je to to, co to je” v jeho radikální doslovnosti? Najednou se každý ustálený význam objektu stává rozostřeným – čím víc se přibližujeme, tím nejasnějším se objekt stává. Reproduktor není jenom reproduktorem: je také dřevěnou skříňkou, černou skříňkou, Pandořinou skříňkou, podzemní hrobkou, tajnou bránou. A hned jak se to setkání stane intimním, konceptuální infrastruktura se přehřeje a zbortí a zanechá nás s jediným původním vtipem objektovosti, mnohostrannou povahou toho, jak se nám jakýkoliv objekt prezentuje – jako čtyřrozměrná analogie krychle, která může být otočená do příliš mnoha dimenzí. Kdybychom to chtěli podat na způsob dětské říkanky: Objektovost nosí převleků dost.

 

Jakou metodou bychom mohli přistoupit ke spletitosti povrchu objektu? Na začátek bychom mohli zmínit to, co Sven Lütticken analyzuje jako smyslovou zář objektu, nebo ještě lépe Schein, všestranný německý výraz označující zdání objektu. Tahle zář je vábení objektu, někdy erotické jako volání sirény, někdy fetišistické jako ohromující aura komodit, a jindy kouzelně mystické jako islámské zillzâhir. V každém případě má objekt gravitační sílu a jestli se jí poddáme, může nás navigovat přes vrstvy povrchu objektu, jako bychom se propadávali řadou padacích dveří.

 

Dokud jsme součástí gravitace objektové záře, dokážeme odolávat ukvapenosti vlastní tendence povrch věcí příliš rychle prolamovat. Častokrát se můžeme cítit oprávněni mluvit jejich jménem, zatímco na oplátku předpokládáme, že objekty chovají nějaké zvláštní city k nám. Velkým objevem obnažené objektovosti je její všeobecná lhostejnost vůči lidem, a z toho důvodu jediným podezřením, které stojí za to si ponechat a rozvíjet, je, zdali s námi mají objekty ve své aktivitě nebo pasivitě cokoliv společného. Září proto, aby nás vedly, nebo nás oslepovaly? Jedná se o maskování, nebo exhibicionismus? Pokud zůstávají pasivní, svádějí nás k tomu, abychom k nim přistupovali jako k nehybným a neměnným, zatímco ve skrytu proti nám plánují spiknutí, zase další rozmarnou lest. Hned jak se vzbudí, rázem nás nutí uvěřit, že jsou doopravdy ochotné zaobírat se námi, zatímco ve skutečnosti zůstávají hluboce lhostejnými, jenom si rozmarně pohrávají s komplexními, až příliš komplexními schopnostmi naší mysli, s její neuhasitelnou touhou vytvářet pořád další a další koncepty k uvěznění objektů.

 

m cílem tedy není ani tak tvrdit, že objekty nemají hloubku (jelikož je nepochybně možné propadnout se vrstvami objektovosti), ale že abychom přistihli jakýkoliv objekt v jeho privátních prostorách, musíme v první řadě opatrně přistát na jeho povrchu, oloupat z něj trochu kůže, oškrábat z něj trochu horní vrstvy, chvíli jej na jiném místě lechtat, až dokud se nezačne smát. Jenom poetický jazyk je tady k něčemu: může nám pomoci klouzat se po spletité kůži objektu, a odstavit ostrost jazyka, abychom předešli nechtěným ranám a zlomeninám. Takový průzkum je méně radiologický a víc archeologický, ve staromódním slova smyslu – pomalu odhaluje celé světy ve světech ležících v podzemích, leibnizovské zahrady v zahradách, jednu vrstvu po druhé. Zatímco to děláme, dá se očekávat, že najdeme množství kořenů a zakořeněných postupů vybraného objektu; žádnou původní podstatu, nýbrž nějakou efemérní, ideální existenci pod jeho tlustou, vrstvenou materiálností.

 

A přesto pohleďme, všechny věci jsou vždy ukotvené v oblacích. „Otevřené kořeny, neustálý růst.“ Tahle oblaka nejsou metafyzická nebesa, jenom všeobecný nepostižitelný zmatek bytí, příliš hlučný a příliš rychlý na to, abychom postihli jakýkoliv jeho smysl jako celku. Každý letmý pohled do téhle zamžené prehistorické krajiny není ničím víc, než jenom jedním filmovým políčkem obydleným přízraky a apofenickými vzorci. Abychom zde připomněli Simone Weil, jedná se o milost gravitace objektů, jejich původní záře – demonstruje potřebu jisté pokory, aniž by hubila naši zvědavost. Po chvíli se zde můžeme naučit víc o naší vlastní objektovosti: Kdyby se tvoje mysl rozlila po podlaze, kolik prostoru by zabrala?


 

Lukáš Likavčan